Chronický zánět v organismu je jednou z nejčastějších příčin mnoha civilizačních onemocnění, například revmatických chorob, nespecifických střevních zánětů, roztroušené sklerózy nebo astmatu. Současná klinická léčba vede často jen k potlačení příznaků onemocnění, vzácně k úplnému vyléčení a zahrnuje jednak chirurgické zákroky a dlouhodobé podávání kombinace léčiv, což vede k častému výskytu vážných nežádoucích účinků.
Polymerní systémy pro cílenou dopravu biologicky aktivních molekul dokáží selektivně dopravit protizánětlivé léčivo do postiženého místa, například artritického kloubu, a tím zvýšit efektivitu léčby a zároveň omezit vznik vedlejších účinků na zdravou tkáň. Zasažené tkáně se důsledkem zánětu stávají propustnější pro vysokomolekulární léčiva, čímž dochází k jejich akumulaci v požadovaném místě, kde může být neaktivní léčivo uvolněno a tím aktivováno. Samotný polymerní nosič je navíc nastaven tak, aby se následně rozpadl na menší netoxické degradační produkty, které jsou z organismu vyloučeny močí. Nové polymerní materiály, které jsou vyvíjeny na oddělení Biolékařských polymerů ÚMCH, jsou velice slibnými kandidáty pro využití polymerních léčiv v protizánětlivé terapii. Tato nanoléčiva, polymerní nosiče biologicky aktivních látek, splňují velmi náročné požadavky pro použití v živých organismech – jsou pro tělo netoxické a nevyvolávají imunitní nebo jiné nežádoucí reakce. U modelových zvířat byl prokázán jejich terapeutický efekt již u akutní i chronické artritidy. Ve spolupráci s domácími a zahraničními partnery z Norska a Francie byla úspěšně otestována první generace těchto polymerních systémů. Tato nanoléčiva jsou schopna chronický zánět zcela vyléčit při významném snížení rizika vedlejších účinků.
Vyvinutá nanoléčiva by mohla být v budoucnosti využita v klinické praxi pro terapii rozličných typů chronických zánětlivých onemocnění, včetně jejich refrakterních forem, vedoucí ke kompletní remisi choroby s minimálním vznikem vedlejších účinků. Na projektu spolupracují kolegové z Univerzity Paris-Descartes a z Institutu Cochin v Paříži, dále Univerzity Oslo, Biofyzikálního ústavu AV ČR a Revmatologického ústavu v Praze.
Tomáš Etrych, Eva Koziolová